„Zážitek pro všechny smysly“

ArtZóna

 

 

 

Josef Škarka, autor projektu: Nápad hárt opery ve všedních prostorech, kolem kterých chodíme každý den, přicházel postupně. Na počátku stála gratulační opera Hra o Malinu (Lukáš Sommer, premiéra  2021), kdy jsme o Hausopeře ani neuvažovali. Vážnější směr tomu dalo představení Poseldní pólo (Marko Ivanović, premiéra 2018), které se odehrávalo v bazénu Lázní Rašínova. Brno dokáže být někdy roztomile absurdní, takže další nápady na sebe nedaly dlouho čekat. Vzpomínám si, jak jsme si na nějaké poradě říkali, že přece tolik omílané předvolební “oživování centra” nemůže zůstat jen v pití alkoholu na chodníku a Jakubském náměstí, ale bylo by fajn se projít po městě a jen tak “náhodou” si odskočit třeba na operu do cukrárny nebo knihkupectví.

 

 

Projekt napsaný Brnu na tělo, tak by se dala také charakterizovat Trilogie. Město studentů, město géniů Janáčka, Mendela, Loose, Wiesnera, město čekající na svoje nádraží, město na hranici Východu a Západu, město druhé největší v republice, předměstí Vídně, milované i vysmívané. Brno jako centrum funkcionalistické architektury a nefunkční infrastruktury. Brno jako vtip na dvě slabiky. Brňané zhýčkaní dostupností malého centra a do nekonečna otvíraných nových a nových kaváren a bister. Město, kde nelze nepotkat při nahodilé procházce v jakékoliv temné uličce známého alespoň jednou denně. 

Kavárna, knihkupectví a bazén. Co mají společného? Jsou místem setkávání. Jsou také místem rozchodů. Jsou místem nákupu i darů. Josef Škarka, Marko Ivanović (Poslední pólo), Lukáš Sommer (Hra o Malinu) a Ivo Medek s Markétou Dvořákovou (Věčná slečna Bledá) hledali vlastní klíče k místům, která známe jako všední a do kterých vstupujeme bez valného očekávání. Jejich klíčem byla hudba a svět fantazie, který se kolem diváka rozvine a posléze zmizí, jako by se nic nedělo, jako by návštěvník nikde nebyl, nic neviděl a neslyšel; a přesto odchází poznamenán, aniž by co tušil o své proměně. 

Prvek vody, který se vine všemi třemi operami, diváka Trilogie pro město provede k hranici snu a skutečnosti (akvárium v Bledé), svede ho do temných hlubin, které není radno navštěvovat (temné řeky v Malině), až ho nakonec vykoupí křestem odpuštění a milostivou smrtí v bazénu unylých sentimentálních slz (Poslední pólo). Co by to však bylo za vyprávění bez setkávání a lidské touze po prostém sdělení všeho co nám vytane na mysl. Setkáváme se a vyprávíme si – o sobě, o jiných lidech, o svých touhách, někdy vyprávíme samotným mlčením. Pouhým slovem můžeme na příteli vykonat popravu krutým žertem a donutit ho, aby se upsal a zaprodal svou duši, jako Dealer ve Hře o Malinu. Stejně tak můžeme mlčet celá léta a svým mlčením o dopise na rozloučenou rozmetat druhému na atomy vše, čemu věřil (Poslední pólo), nebo stačí, že nedostaneme odpovědi na své banální dotazy a nevolky se tak vydáme do sklepení svého nitra otřeseni poznáním o vlastní křehkosti a zranitelnosti, které umně skrýváme za škrobenou náprsenkou (Slečna Bledá). Nebo je snad vše pouhou anekdotou, hříčkou nahodilosti a směšnosti, ve které jsme nechtěnými herci, a slova ani mlčení na tom nezmění pranic? 

Městský labyrint, nejen brněnský, nabízí nepřeberné množství jevišť a nenapsaných scénářů. Stačí se na chvíli zastavit a pozorovat.